Před více jak 10 lety jsem na dovolené v zahraničí viděla místní paní tančit na rozpálených uhlících. Od té doby mě neustále přitahovala myšlenka to také zkusit.
I když mi hlava nebrala, jak je možné přejít až 600 °C žhavé uhlí, rozhodla jsem se to vyzkoušet. Raději jsem se přihlásila na oficiální kurz, než to doma zkoušet u táboráku mezi špekáčky.
Na seminář jsem dorazila plná očekávání. Nadšení zhruba v polovině vystřídalo vnitřní napětí a strach, když nás pořadatelé začali seznamovat s tím, co nás všechno čeká. Samotnému přechodu totiž předcházela příprava obsahující disciplíny, které mi připadaly náročnější než přechod samotný.
Lámat šípy a ohýbat železné tyče o lidské hrdlo, chodit po rozbitých střepech, přerážet holou rukou desky…cože? Lámání desky rukou mi nahánělo největší strach. Cítila jsem, jak se mi doslova klepaly nohy strachem. Vzala jsem si desku do ruky a marně se snažila najít, kde je ten fígl.
Jestli je nějaká naříznutá nebo aspoň někde porušená struktura…nic. „Seš normální? Tohle nedáš! Vždyť je to tvrdý. Zlomíš si ruku, ty vole!“ ječel na mě můj vnitřní ustrašený hlas. Vnitřní vítěz nikde.
Začala jsem ohýbáním železné tyče ve dvojici. Sice mi to připadalo stejně nereálné jako lámání desky rukou, ale aspoň jsme na to byli dva a navíc kolega měl krásné modré oči, ve kterých jsem mohla svůj strach utopit.
Nejdřív jsme měli oba stejný výraz a v hlavě myšlenku: Co když nám to prorazí krk…skrz? Pak jsme se navzájem koukali do očí a čekali, kdy přijde ten okamžik – teď a běž! Najednou ten moment přišel. Vykročili jsme proti sobě a v tom se tyč ohnula. Zvládli jsme to! V tu chvíli ze mě odešla asi tuna strachů a obav.
Po tom už došlo na lámání chleba. No kdyby to byl chleba, ale ona to byla 2cm tlustá dřevěná deska. Stála jsem před ní, rozmáchla se a prásk! Ruka se zastavila o desku. Stojím, ruka bolí, lidi koukají a deska v celku se na mě směje. „To dáš!!“ najednou slyším svůj vnitřní hlas.
To dám! Rozmáchla jsem se a ruka rozsekla desku vejpůl. Skáču radostí. Veškerý strach je pryč. Už zvesela pokračuji ke koberci střepů. Nevím proč, ale pohled na střepy mě po tom všem uklidňoval. Přechod přes ně jsem vnímala, jako bych šla po mechu. Poté už jsem vnitřně věděla, že oheň přejdu.
Hromadně jsme se přesunuli k ohništi. Byla zima a tak jsme na rozehřátí tancovali v rytmu hudby. V jednu chvíli jsem se tanečně trochu víc rozvášnila. Povyskočila jsem, špatně došlápla a vyvrtla si kotník. Úporná bolest zalila celé mé tělo. Nemohla jsem udělat ani krok. Přitom se už mělo jít na přechod.
V tom si říkám: „Teď mě, noho, bolet nebudeš, protože já jdu přejít po uhlí!“ Asi do minuty bolest úplně ustala. Po všech těch zážitcích mě tento zázrak už ani nepřekvapil.
Po chvilce už jsem stála před kobercem rozžhaveného uhlí. Nádech, výdech a vnitřní hlas, který říká: „Běž!“ Vykročila jsem a přešla celý pruh. Nic jsem necítila – ani horko, teplo, nic. Po přejití jsem skákala radostí, že jsem to zvládla. „Jsem fakt dobrá!“, pomyslela jsem si.
Při druhém přechodu se ozvalo ego a zhruba v polovině mě napadlo, že už to zvládám jako profesionál.
Respekt povolil a v tu chvíli jsem ucítila, jak mě uhlíky začaly neskutečně pálit do nohou. Zrychlila jsem, abych už byla na konci.
Díky tomu jsem si uvědomila, že je to opravdu o víře, vnitřním přesvědčení a respektu. Respektu k sobě a situaci. Žádný trans, hypnóza nebo oči v sloup. Jde o 100% soustředěnost, vědomé a svobodné rozhodnutí, napojení se na svoje vnitřní zdroje a sílu.
Při přechodu ohně zároveň překračuji vlastní vnitřní bariéry, bloky a strachy, které mi brání v rozvinutí mého plného potenciálu.
Tuto zkušenost navíc můžu přenést i do každodenního života, do okamžiků, kde se sama limituju a málo si věřím.
Prostě, když už jsem přešla přes oheň, tak už mě jen tak něco nerozhodí!
